Jak se černý bez stal naším nejlepším přítelem?
Od přírodní medicíny ve starověku k ochraně před čarodějnicemi
Když dnes procházíme kolem keře obsypaného temnými plody nebo jemnými bílými květy, většinou jen tušíme, že jde o bez černý – rostlinu, kterou si naše babičky přidávaly do čajů proti nachlazení nebo z jejích květů vařily voňavý sirup. Ale málokdo si uvědomuje, jak hluboké kořeny má bez nejen v půdě, ale i v naší historii, mytologii a kultuře. Tento nenápadný keř nás provází už tisíce let – od doby kamenné až po dnešní bylinkářské knihy. Jeho příběh je stejně spletitý a fascinující jako jeho větve.
Už dávní obyvatelé Evropy věděli, že bez černý skrývá léčivou sílu. Archeologické nálezy semen bezu z období doby kamenné a bronzové dokazují, že plody, kůra i větve tohoto keře byly využívány již před tisíci lety. Staří Řekové a Římané bezu přisuzovali výjimečné schopnosti. Hippokrates, otec medicíny, považoval jeho plody za „lékárnu v keři“. Dioskorides doporučoval víno z bezu proti hadímu uštknutí a Theophrastus i Plinius Starší jej podrobně popisovali ve svých dílech.
Tehdejší lidé však neuměli účinky rostlin vysvětlit vědecky, a tak je obklopili aurou mystiky. Síla bezu byla považována za nadpřirozenou – stejně jako sůl, oheň nebo železo, i bez měl moc chránit před zlem a uzdravovat.
Ve středověku se bez proměnil z léčivky v magický symbol. Věřilo se, že v jeho kmenu sídlí duch – v Germánii zlý, v Dánsku a Lotyšsku naopak dobrotivý. Tento duch, často ženského rodu a známý jako Hyldemoer, ochraňoval rostlinu a trestal ty, kdo ji neuctívali. Aby lidé mohli z bezu odříznout větvičku pro léčivé účely, museli vzývat ducha, lít mléko na kořeny a s pokorou žádat o svolení. V některých krajích byl tento strom tak posvátný, že ho odmítali kácet nebo dokonce pálit – obávali se pomsty v podobě bolesti zubů, smůly či nočních můr.
Během pronásledování čarodějnic se postavení bezu změnilo. Byl považován za „čarodějnický strom“, ale zároveň i za jejich ochranu. Lidé si připínali jeho listy na dveře domů, aby odehnali zlé síly, démony i samotné čarodějnice. Magické rituály s bezu se často odehrávaly na Štědrý den nebo v noci svatého Jana. Věřilo se, že větve bezu slouží jako magické hůlky, a pokud se správně použily, mohly vyvolat nebo naopak odehnat temné síly.
Od pradávna byl bez považován za lék „na všechno“. Bobule se vařily, sušily, lisovaly – vznikaly sirupy, tinktury, masti, odvary i prášky. Lidé jím léčili nachlazení, angínu, bolest v krku, ale i revma, zuby nebo dokonce mor. John Parkinson, významný anglický bylinář ze 17. století, věnoval bezince ve své knize desítky stran – každá její část měla podle něj své léčebné využití. Nechyběla ani sympatetická magie: bradavice se třela větvičkou bezu, která se pak zakopala do bahna, kde měla spolu s ní „uhnívat“ i nemoc.
Velmi oblíbená byla „přenosová magie“. Například při epilepsii si měl nemocný lehnout pod bez a být změřen provázkem, který se poté zavěsil na strom. Jakmile provázek shnil, nemoc údajně zmizela. Ve středověku to možná zní jako pověra – dnes bychom v tom mohli vidět psychologický efekt víry a rituálu.
V pohanských kulturách byl bez spojován s cyklem života a smrti. Větvičky bezu se vkládaly do rakví, aby chránily duši na cestě do podsvětí. V Tyrolsku se bezy sázely na hroby a zastřihávaly do tvaru kříže. Pokud vykvetly, bylo to považováno za znamení, že duše je šťastná. V Rumunsku dokonce věřili, že z pohřbených zbytků velikonoční pečeně může vyrůst bez, což mělo symbolizovat znovuzrození.
S nástupem křesťanství se však obraz bezu postupně proměnil. Církevní výklad jej spojoval s Jidášem Iškariotským – měl to být právě bez, na němž se oběsil po zradě Krista. Houba rostoucí na jeho větvích, známá jako „Jidášovo ucho“, tuto legendu posilovala. Shakespeare později ve své hře „Cymbeline“ použil bez jako symbol smutku a žalu.
Dnes už víme, že bez černý obsahuje látky s antivirovými, antibakteriálními a protizánětlivými účinky. Moderní bylinkáři i farmaceutické firmy se k němu opět vracejí. Přesto je bez stále obestřen tajemstvím. Je to rostlina, která se dotýká nejen těla, ale i ducha. Jeho příběh propojuje přírodní léčitelství, lidovou magii, náboženství i vědu.
Bez černý je skutečně naším tichým spojencem – byl s námi v dobách, kdy jsme bojovali s nemocemi, chránili své domovy před zlem i hledali odpovědi v přírodě. A zatímco moderní svět se žene vpřed, bez nás trpělivě sleduje z okraje cest – připraven pomoci, když to budeme nejvíc potřebovat.