Jak žádat výživné pro zletilé dítě
Vztahy mezi rodiči a dětmi by měly být jedny z nejužších a nejkrásnějších. V praxi to tak vždycky nebývá. Rozvod rodičů a založení nové rodiny jsou velmi častou příčinou odcizení a nekonečných hádek, někdy dokonce nevraživosti, mezi dítětem a otcem nebo matkou. Rodič, který na základě rozsudku soudu vyživuje své dítě, s jehož druhým rodičem je rozvedený, často pokládá následující otázky. Co se stane, když bude synovi osmnáct? Dceři je příští rok šestadvacet, musím ji dál živit?
VĚK DÍTĚTE
Mnoho lidí žije v domnění, že v osmnácti, nejpozději v šestadvaceti letech vyživovací povinnost rodičů k dětem automaticky zaniká. Vyživovací povinnost přitom není vázána na věk dítěte, ale na potřebnost ze strany dítěte. Bude-li sedmnáctileté dítě pracovat a uživí se samo, vyživovací povinnost rodičů zanikne. Bude-li třicetileté dítě (např. z důvodu mentálního postižení) neschopno finančně se zajistit, jeho rodiče k němu budou mít vyživovací povinnost.
Slovo „dítě“ v zákoně o rodině neoznačuje osobu mladší určitého věku, ale příbuzenský vztah, který se s věkem nemění. Mluví-li se o dítěti jakožto člověku ve fázi dětství, zákon o rodině používá přídavek „nezletilé dítě“. (Zletilosti se České republice nabývá dosažením osmnácti let anebo výjimečně dříve, uzavřením manželství)
ŽADATEL
Co se s věkem mění je skutečnost, že úderem osmnácti let o výživné nežádá druhý rodič, ale samo zletilé dítě. Jedná se o sporné řízení, které je zahájeno výlučně na návrh dítěte. Žalobcem je tedy zletilé dítě, žalovaným otec nebo matka. V praxi to bývá důvod, proč mnoho zletilých dětí o výživné nežádá – Otec/matka odmítne plnit dobrovolně a dítě, než aby zažalovalo vlastního rodiče, byť spolu nemají dobrý vztah, se raději nechá vyživovat druhým z rodičů.
PODMÍNKY
Jak již bylo řečeno, ne každé dítě má nárok na výživné. Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Rodiče jsou povinni přispívat na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů (čili ne rovným dílem, ale vždy podle své situace!). Dítě má podle zákona o rodině právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. V neposlední řadě musí být výživné poskytováno v souladu s dobrými mravy (tj. jiná bude situace tehdy, bude-li dítě řádně studovat na vysoké škole, jiná tehdy, vystřídá-li za tři roky tři vysoké školy.)
SOUD
Pokud rodiče plní svou vyživovací povinnost ke zletilému dítěti dobrovolně, nikde není psáno, že výživné musí určit soud. Naopak- soud je až posledním řešením v situaci, kdy se rodič a dítě nedohodnou. (Rodič nekomunikuje, odmítne výživné platit s tím, že vysoká škola je výmysl dítěte případně slíbí, že bude dítěti pravidelně posílat peníze na účet, ale nedělá to). Věcně příslušný je okresní soud, místně příslušným je obecný soud žalovaného, tedy soud v bydlišti žalovaného rodiče.
SOUDNÍ POPLATKY
Žaloba o výživné je osvobozena od soudního poplatku. Bylo by nelogické aby dítě, které se ocitlo ve špatné finanční situaci, muselo vynaložit další prostředky, aby dosáhlo svého cíle.
VÝŽIVNÉ ZPĚTNĚ?
Ještě před několika málo let bylo možné žádat výživné pro zletilé dítě nejdříve ode dne podání návrhu (žaloby o výživné). To už neplatí! Zletilé dítě může žádat výživné až tři roky nazpět. Další z otázek bývá, kde je to v zákoně o rodině upraveno? Odpověď je § 98 odst. 1 zákona o rodině, který zní: „Právo na výživné se nepromlčuje. Lze je však přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.“ V praxi může být situace taková, že rodiče vysokoškoláka se rozvedou, když nastoupí do prvního ročníku. Dítě žije střídavě u matky a na kolejích, otec přetrhá s rodinou veškeré styky, tedy přestane platit dítěti výživné. Zažaluje-li dítě otce ve třetím ročníku na vysoké škole, otec mu bude povinen ušlé výživné doplatit.
SPRAVEDLNOST
Mnoho rodičů říká, že vyživovací povinnost je nastavena příliš široce a že je to nespravedlivé. Zákon (§ 87 zákona o rodině) ale pamatuje i na zcela opačný případ, tedy když povinným není rodič, ale dítě: „Děti, které jsou schopny samy se živit, jsou povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže toho potřebují. Každé dítě plní tuto vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních dětí.“
