Jak chápat rozdíl mezi promlčením a prekluzí | rady

Právo je promlčeno, jestliže nebylo vykonáno v zákonem stanovené lhůtě. Aby mohlo dojít k promlčení musí být tedy splněny dvě skutečnosti :

• Uplynutí doby

• Neuplatnění práva

Obecná promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. (tedy např.: Dlužník vám odmítne vrátit peníze v den, kdy jste si závazně dohodli, že dojde ke splnění dluhu. Jestliže se nebudete domáhat svého práva u soudu, bude za tři roky od této chvíle právo promlčeno.) Zákon však může v různých případech stanovit promlčecí dobu odlišnou (např. právo na náhradu škody, právo na vydání bezdůvodného obohacení, právo z přepravy, právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu,…). V některých případech zákon stanoví objektivní a subjektivní promlčecí lhůtu. (K promlčení více : §§ 100 – 114 ObčZ.)

Promlčením právo nezaniká, jen se oslabuje nárok na jeho vymáhání. Oprávněný se svého subjektivního práva může domáhat u soudu, ale když povinný vznese námitku promlčení, soud k ní přihlédne a právo nepřizná. Promlčené subjektivní právo tedy trvá v podobě tzv. naturální obligace, což znamená, že záleží čistě na dlužníkovi, zda svou povinnost splní – nelze na něm plnění vynutit.

Následkem prekluze je zánik subjektivního práva. Stejně jako u promlčení musí být splněny podmínky uplynutí času a neuplatnění práva. Právo tedy zaniká a soud k prekluzi přihlíží z úřední povinnosti. Dlužník nemá povinnost plnit a v případě, že by tak udělal a oprávněný plnění přijal, jednalo by se o bezdůvodné obohacení.

Prekluzívní lhůty jsou většinou kratší a můžeme se s nimi setkat např. u práv z odpovědnosti za vady, pro které platí záruční doba. (§626 odst. 1 ObčZ.)